Bidlo: Jak a proč vznikla na Petřinách Čtrnáctka

Aktivní činnost v Jednačtyřicítce jsem zakončil po maturitě v roce 1948, kdy jsem nastoupil do zaměstnání v Litvínově. Tam jsem vstoupil do oddílu Litvínov - Osada, který jsem převzal za Hada, který tragicky zahynul. Oddíl jsem vedl se zástupcem Mandíkem až do rozpuštění Junáka. V říjnu 1950 jsem nastoupil na vojnu, vystřídal různá místa v republice, až jsem nakonec zakotvil v Pardubicích. Do Prahy jsem se vrátil až v roce 1964. Byt jsme sehnali v Praze 6 na Petřinách. Tam chodily do školy i naše děti.
Syn Radek byl v páté třídě (1965), když přišel domů s tím, že ve škole zakládají v PO kromě jiných zájmových oddílů i turistický oddíl, ale že pro něj hledají vedoucího. Prozradil, že má tátu, který to umí a tak se stalo, že mě skupinová vedoucí přijala. Vůbec jí nevadilo, že jsem řekl, že to povedu jako skautský oddíl. Po konzultaci se Žburdou a Kaňkou, kteří mi mohli poskytnout některé materiály po Akelovi a po oprášení vlastních zkušeností jsem se do toho pustil. Vyžádal jsem si číslo 14, protože jsem si předsevzal, že to povedu v duchu Jednačtyřicítky a tradičně v "ilegalitě" pod číslem 14. Od skupinářky jsem dostal seznam přihlášených a sjednal první schůzku. Bylo krásné říjnové odpoledne, takže jsme nešli do třídy ale do přírody, které je kolem Petřin dost a dost. Povídali jsme si chvíli o tom, co budeme v oddíle dělat, následovaly nějaké hry a soutěže a děckám se nakonec ani nechtělo domů. Tak vzniklo jádro, tehdy smíšeného, oddílu. Snažil jsem se do oddílu protlačit různé symboly a zvyky Jednačtyřicítky, vytvořili jsme Oddílový zákon (analogie junáckého) a Oddílový slib. První rok uběhl jako voda, děcka byla spokojena, ale já ne.
Cítil jsem, že koedukovaný oddíl není to pravé, ne že by to nešlo, ale prostě jsem to neuměl. V příštím školním roce jsme děvčata předali dívčí vedoucí a pokračovali jsme jako chlapecký oddíl. Činnost byla bohatá, oddíl se vypracoval za účinné pomoci Kohouta, kterého si kluci zamilovali.(Kohouta jsem požádal o to, aby kluky naučil slaňovat, což byla jedna z disciplin celopražské soutěže turistických oddílů - soutěž jsme vyhráli). Kohout také vymyslel a zorganizoval Noční pochod na Kalrlštejn, což bylo na trase Petřiny - Karlštejn - Petřiny rovných 50 km. Pochod se stal tradicí, která se po odlehčení trasy udržela jako každoroční akce dodnes. Mimoto s Kohoutem, jakožto odborníkem, si oddíl s nadšením čichl i k jeskyňaření v Českém krasu. Nezapomenutelný byl i zimní tábor v Příchovicích, který Kohout zajistil a opatřil bohatým programem.
O prázdninách 1967 nám Bob doporučil tábořiště ve Stvořidlech, na krásné louce mezi lesy, u potůčku a studánky s pitnou vodou, kam nás také osobně v doprovodu svých dětí uvedl. Prodiskutovali jsme spolu program, který jsem si pro tábor připravil, přespali s námi (Bobovy děti prvně pod stanem) a pak se s námi rozloučili. Tábor byl bez podsad (nebyly podmínky), ale s táborovou kuchyní, sklípkem a ostatním příslušenstvím. Všechno se vydařilo, na konci tábora jsme u slavnostního ohně obnovili slib "Nesmrtelné trojky" (Bidlo, Jim, Qasinka). Dovolil jsem si utužit vztah k Jednačtyřicítce tak, že jsem do ohně vložil uhlík, který jsem si uchoval z ohně v Kralovicích, u něhož jsem v roce 1946 spolu s Bobem a Jarkou skládal do Akelových rukou slib "Nesmrtelné trojky" i já. Zavedli jsme tradici věčného ohně, t.j. z každého slavnostního ohně Čtrnáctky se uschová uhlík, kterým se zapaluje příští oheň. Další, dodnes udržovanou tradicí jsou "lejstra" - ilustrované podpisové archy - které jsou zakopány v lahvi v blízkosti ohniště na Stvořidlech. Totiž od posledního legálního tábora v r. 1970 se na Stvořidlech koná každý poslední víkend v červnu setkání "starců" a někdy i mladé Čtrnáctky a lejstra (je jich už asi 30) jsou upomínkou na tato setkání.
Po táboře v roce 1967 jsem usoudil, že oddíl je natolik vyzrálý a stabilizovaný, že bych ho mohl nabídnout jako nástupnický oddíl Jednačtyřicítky. Stalo se tak na schůzce u Žburdy. Poreferoval jsem o tom, jaký oddíl vedu, a taky vysvětlil, jak se v PO vytváří podhoubí skautské činnosti.
Můj návrh předat tradice Jednačtyřicítky mé Čtrnáctce však přijat nebyl. Boy prohlásil, že Jednačtyřicítka musí zůstat na Spořilově a že jí obnoví. To také na podzim 1967 splnil a Jednačtyřicítku vytvořil. Čtrnáctka tedy zůstala stranou, i když jsem v ní vědomí prapůvodu v Jednačtyřicítce udržoval. Nemyslím, že by se Akela zlobil, když z podhoubí, které vytvořil, vyrostlo více potomků.
Rok 1967 přinesl masové oživení skautské činnosti v nejrůznějších organizacích, kde se oddíly schovávaly. V PO se vytvořily vazby mezi takovými oddíly kolem redakce Pionýrských novin, kolem J. Šimáně - Galéna v čtenářských klubech a Březové kůře, v ČSM kolem J. Zikána - Bobra (Psohlavci), ve Svazarmu kolem F. Šubrta (Bukanýři), a další v různých tělovýchovných jednotách a jiných organizacích. Pořádala se různá setkání, kde se diskutovala možnost alespoň uznání skautských metod (Pražské jaro a obnovení Junáka ještě bylo v nedohlednu).
Bylo na čase starat se o nové místo pro tábor, takové, kde by bylo možné zbudovat tábor na podsadách, se vším všudy, jak jsme byli zvyklí. V té době jsem čile korespondoval s Jarkou Dočekalem, který sloužil jako dětský lékař v Kaplici a s ním jsem se byl podívat na staré tábořiště v Záblatí u Prachatic. Bohužel, bylo v dezolátním stavu, tak jsme se vrátili do Kaplice. Ráno mě Jarkova manželka odvezla sanitkou do Benešova n/Černou, kde měla ordinaci a já jsem se vydal proti proudu Černé nádherným údolím hledat vhodné místo. Bylo jich tam celá řada. Takže jsem ještě udělal průzkum na MNV, jestli by byly námitky proti táboru (tehdy se psal rok 1967 - tedy táboru PO). Získal jsem předběžný souhlas a byl jsem odkázán na jednání s lesní správou. Tuhle starost obětavě převzal Jarka.
Bylo však cosi cítit ve vzduchu a tak se stalo, že "Pražské jaro" zastihlo skauty připravené okamžitě obnovit organizaci i činnost v oddílech. Na sněmu obvodu Prahy 6 jsem požádal přítomné členy původního předválečného 14. oddílu Junáka o souhlas s převzetím jejich čísla oddílu. Vyhověli nám a tak jsme podali registraci pod číslem 14 v 15. středisku Hvězda na Petřinách. Okamžitě jsme zahájili přípravy na tábor a na tomto místě musím poděkovat Jarkovi a Bobovi, bez jejichž pomoci bych to nezvládl. Jarka získal souhlas u lesní správy a objednal na pile krajinky, Bob se těsně před táborem ujal funkce předvoje, t.j. upřesnil místo tábora na louce nad Klenkovým statkem, obstaral povolení lesní správy a dojednal s hajným podrobnosti, posekal louku, přivezl s "ubytovací skupinou" z pily krajinky, postavil jednu vzorovou podsadu jako návod pro kluky, kteří skautskou podsadu ještě neviděli. Po příjezdu oddílu vlakem do Kaplice dopravil Jarka torny svým Trabantem na tábořiště a ostatní částečně autobusem, částečně pěšky dorazili na místo. A začala stavba, asi tak, jako na prvních Kralovicích. Spousta nešikovného masa, nadspotřeba náplasti, ale i když pomalu, přecejen byl tábor postaven. Bob nám ještě tradičně postavil táborová kamna, která po patřičném poplivání výborně hořela. Pobyl s námi několik dní a pomohl mi rozjet táborovou činnost. Jarka s manželkou nám celou dobu zajišťovali zdravotní péči, ošetřovali šrámy a léčili neduhy. Na tenhle tábor všichni Čtrnáctkáři vzpomínají jako na nejvydařenější. Další tábor v r. 1969 byl tamtéž, ale střediskový a protože oddíly "nesrostly", neměl zdaleka takový úspěch.
Rok 1970 přinesl do Junáka opět útlum činnosti, Čtrnáctka tábořila znovu na Stvořidlech jen pod stany a formou putovního cyklistického tábora. Počátkem nového roku 1971 jsme odmítli přejít do PO a ukončili činnost. Zůstal slib, že se každoročně sejdem v červnu na Stvořidlech a v říjnu na Nočním pochodu na Karlštejn. Pro mě tak skončilo pět let tvrdé, ale radostné práce s dětmi, umožněné zejména díky pochopení mé ženy, která trpělivě snášela mé "úniky" od rodiny.
Z oddílu vznikla TO "Žralaby" - pro věčně hladové příslušníky. Zpočátku TO vyvíjela docela častou a náročnou činnost, ale jak se postupně její členové dostávali pod manželský chomout a léta přibývala, činnost ochabovala, až se nakonec omezila každoročně jen na ty dva tradiční podniky.
V roce 1989 se Čtrnáctka obnovila, ovšem jako 14. klub Oldskautů. V roce 1992 vzniká pod vedením Milana Suchého - Medvěda 14. oddíl SKASAPA, který se ujímá tradic Čtrnáctky. Oddíl pracuje dodnes.