Oddílová klubovna

Zhruba před sedmdesáti lety se rozhodla jedna pražská spořitelna postavit na jižním okraji Skautský oddíl potřebuje střechu nad hlavou. Prostě potřebuje místo, kde se může scházet, kam si ukládá všechny věci, které potřebuje pro svou činnost, a taky všechny drobnosti, které si časem vytvořil, od odlitých stop, vyřezaných samorostů, až třeba po vůdcovské křeslo a táborové totemy. A taky oddílové posvátnosti, jako oddílovou vlajku, kroniky, trofeje ze soutěží a závodů. Když tohle není kam uložit a když navíc je třeba se scházet pod širým nebem, tak je oddíl jako toulavý pes. Jen co si najde někde skulinku, už ho ženou pryč. Takové byly i začátky Jednačtyřicítky.

Klubovna nebyla, schůzky oddílu byly většinou venku a když bylo moc mizerné počasí, tak se schůzovalo v bytech rodičů. Někdy poskytly přístřeší pro schůzky lesní altánky, nebo spíš přístřešky v Krčském lese, něco podobného, jako je různě v Šárce. Ale zkuste si psát poznámky, když vás zebou ruce a nohy a vesele zpívat, když na krk fouká ledový vítr. Jenže ono se říká, že tvrdý život otužuje a platí to docela určitě i pro život oddílu.

Bylo to už ve válce, kdy byl Junák zakázán a Jednačtyřicítka pokračovala ilegálně coby Čtrnáctka Klubu českých turistů, když se Akelovi podařilo vypůjčit alespoň na jeden den v týdnu klubovnu sportovního klubu ČAFC na tenisových kurtech. Byli jsme v sedmém nebi, ale pořád to nebylo ono. Byli jsme tam hosty a nemohli jsme se zabydlet. Až jednou nám Akela oznámil, že sraz na příští schůzku je u spořilovské Sokolovny. Tak jsme zase bez klubovny, mysleli jsme si, jenže jaké bylo naše překvapení, když Akela sáhl do kapsy pro klíč, kterým otevřel starou Sokolovnu a zavedl nás do tajemné podzemní komory asi tak 4x3 metry, bez oken, se slaboučkou žárovkou u stropu a spoustou nepořádku. Povalovaly se tam noty, různé drobné hudební nástroje a nějaké divadelní rekvizity. Valně to nevypadalo, ale když nám Akela řekl, že tahle místnost je jen pro nás a že si jí můžeme upravit jak chceme, začaly nás svrbět dlaně. A tak jsme se do toho pustili. Co mělo nějakou cenu, to přišlo do skříňky a ostatní nepořádek jsme vynosili do popelnic. Domů jsme šli ušmudlaní, zaprášení, ale šťastní jako blešky. Druhý den jsme donesli kbelíky, rejžáky a hadry a nastalo drhnutí podlahy. Další týden došlo na malování, nastěhovali jsme stoly a lavice a pak už jen vymýšleli, jak si klubovnu vyzdobíme. Nosili jsme z domova všelijaké obrázky, mátohy (tak jsme říkali samorostům) a konečně jsme vyrobili oddílový a družinové oznamovatele (dnešní řečí vývěsky). Protože klubovna byla pod zemí, dostala jméno "Ponorka". Pak už se naše Ponorka stala svědkem všech dalších oddílových událostí, radostí i starostí.

Zapomněl jsem na jednu věc. V Ponorce to bylo jako v pohádce o třinácti komnatách. Byly tam totiž ve stěně dvířka, spíš u stropu než u země, která jsme nesměli otevřít. To nás pochopitelně strašně dráždilo a napínalo naší zvědavost k prasknutí. Pak jsme jednou hráli nějakou hru, při níž se chodilo po lavicích a jak tak někdo, už nevím kdo, balancoval, chytil se za kliku těch dvířek a najednou rup zámek váhu jeho těla nevydržel a dvířka se otevřela. Za nimi byly schůdky, vedoucí do černočerné tmy. Už nás nikdo neudržel, abychom to neprozkoumali. A tak jsme konečně odhalili tajemství Ponorky. Ponorka totiž byla původně šatna pro divadelní herce a nad ní bylo jeviště a ta dvířka zakrývala vstup do nápovědní budky. Odhalili jsme tedy nejen vchod do nápovědní budky, ale i tajný vchod na jeviště a do hlediště, které kdysi Sokolům sloužilo jako sál na cvičení a jen příležitostně se v něm hrálo divadlo. Moc světla tam nebylo, sál se po zákazu Sokola nepoužíval, okna byla zabedněná okenicemi, ale přesto jsme si tenhle prostor spadlý z nebe občas vypůjčili na různé dovádivé hry a na tělocvik, protože tam bylo i různé tělocvičné nářadí. Správce Sokolovny dělal, jako když o nás neví a mlčky nám naše "návštěvy" trpěl. My jsme si zato pochopitelně dávali pozor, abychom v sále nezanechali binec a nic nepoškodili.

A tak to šlo až do konce války, než se do Sokolovny vrátili její praví majitelé. Nějakou dobu nás v Ponorce ještě nechali, ale bylo nám jasné, že se musíme poohlédnout po jiné klubovně. Po prvním táboře na Želivce u Dolních Královic jsme se nějaký čas scházeli v klubovně na letním cvičišti Sokola, ale to už nebylo ono. Problém vyřešil jeden tatínek, který nějakým způsobem sehnal v Hostivaři dřevěný vojenský barák, který jsme za jakousi směšnou symbolickou cenu koupili. Protože v čtyřicátém pátém roce měli lidé skauty rádi a všudenám šli na ruku, nebyl moc velký problém dostat od magistrátu kousek pozemku nad Spořilovem (dnes přesně v těch místech je patník nultého kilometru dálnice D1) a začalo několikaměsíční budování. Za pomoci některých rodičů, ale hlavně pomocí drobných rukou skautíků rostla stavba nesmírného významu. Klubovna naše a opravdu jen pro nás, dostatečně velká, s velkou místností pro oddílovky, malou pro družinovky a přístavkem, kterému jsme říkali Ševcárna a do kterého se ukládalo nářadí a různé potřebné i nepotřebné haraburdí. Ve velké místnosti jsme postavili krb, který hořel a nekouřil a u kterého jsme prožívali různé slavnostnější chvíle oddílového života. Dnes už bohužel klubovna nestojí, nepřežila dlouho zákaz Junáka, museli jsme jí předat Svazu mládeže a ti jí pak nechali vyhořet.

Příště vám něco povím o Minisinu, oddílovém časopisu Jednačtyřicítky a o prvních táborech.

Bidlo