Oddílový časopis

Posledně jsem vám vyprávěl o tom, jak je klubovna důležitá pro život skautského oddílu. Klubovna je odrazový můstek pro všechno, co se v oddíle dělá. Nejenže se v klubovně užije spousta legrace, ale dějí se tam i věci vážné, až historické. Tak například: Hned zkraje roku 1944, někdy v lednu se Akela vytasil s nápadem, že by Čtrnáctka měla mít svůj oddílový časopis. Nápad se líbil a tak jsme přemýšleli, jak na to. Nejjednodušší možnost byla ta, že by se psal ručně nebo strojem přes kopírák, každá družina by dostala jeden výtisk a ten by koloval jako oběžník mezi členy družiny. Asi by to šlo, jenomže každý chtěl mít svůj výtisk, aby si ho mohl uschovat. Hledala se tedy další možnost. Jeden tatínek měl doma primitivní rozmnožovadlo, na kterém se s vypětím sil dalo udělat až dvacet výtisků. Ty první byly jakžtakž, ty poslední byly sotva čitelné. I tak to bylo o ústa, protože kdyby se to domákli náckové, tak to končilo koncentrákem. Za války bylo totiž nedovolené držení jakýchkoli rozmnožovacích zařízení trestné, protože umožňovalo psát letáky proti Říši.

Vaše DRBYHRBY jsou psané počítačem, tištěné dokonalou laserovou tiskárnou, jsou bezvadně čitelné a výtisků můžete nadělat, že byste je mohli rozdat všem Pražanům. Tak to teď porovnejte se způsobem, jak se tiskla první čísla Minisina. Především se vzal zvláštní křídový papír, na ten se dal ještě zvláštnější kopírák, ještě jeden obyčejný papír a pak se to všechno strčilo do psacího stroje. A začalo se psát. Kdo udělal překlep, měl smůlu, protože tohle se absolutně nedalo opravovat. Napsaná stránka, vlastně až ta druhá, ta potištěná tím kopírákem pak sloužila jako matrice pro vlastní množení. Největší problém byl v tom, že jak ten kopírák, tak i ten vytvořený text při jakémkoli dotyku hrozně špinily, takže práce vyžadovala maximální opatrnost. Ale říkejte to třináctiletým klukům! Po třech minutách práce byli všichni modří na všech možných i nemožných místech a téměř nesmazatelné stopy byly roztroušeny všude po klubovně. O co víc bylo modré barvy tam, kde být neměla, o to méně jí bylo tam, kde být měla, totiž na stránkách Minisina. Tak tedy matrice byly vytvořeny a následovala příprava rozmnožovacího "aparátu". Ten byl prostinký. Byl to plechový rámeček, něco jako malý pekáč do trouby, který byl vyplněn tak zvanou hektografickou hmotou. Ta vypadala jako želatina, asi jako kdybyste udělali placku z želatinových medvídků. Jenomže nevoněla, ale spíš zapáchala. Tak tedy tahleta hmota se navlhčila hadříkem, namočeným do lihu a pak se na ní přiložila matrice. Chvilku se počkalo, až se ten modrý tisk vsákne a otiskne do želatiny. Pak už se jen opatrně přikládaly papíry, na které se to všechno z té želatiny obtisklo. Výtisky byly samozřejmě mokré, tudíž jsme je rozvěšovali po klubovně, aby se z nich líh pěkně odpařil. Protože jak víte, Ponorka byla téměř nevětra telná, vznikala pěkně hustá lihová atmosféra. Škrtnout sirkou, tak snad byla z Ponorky vzducholoď. Páry jsme pěkně vdechovali, takže z nás mohli být feťáci. Ale přes všechny tyhle potíže jsme byli strašně hrdí, že je Minisino na světě. Takhle pracně a v mizerné kvalitě a nedostatečném množství vznikla první dvě a obálka třetího čísla. Pro další čísla byla zvolena technika jiná. Akela někde sehnal primitivní cyklostil. Ale zase žádný zázrak, nebyl to ten, co se točí klikou nebo dokonce na elektromotor, z kterého výtisky lítají rychlostí téměř rotačkovou. Ten náš pozůstával z dřeveného rámečku formátu A4, na kterém bylo napnuté husté hedvábné síto. Matrice se vytvořila tak, že se do stroje zastrčila zvláštní t.zv. cyklostilová blána, což je v podstatě jemňoučký papír, který se v místě, kam dopadne klapka psacího stroje prorazí ve tvaru příslušného písmenka. V důsledku toho pak v tom místě propouští tiskařskou barvu. Takže se napsal text, pak takovými specielními rydly se nakreslily obrázky, matrice se připínáčky připevnila na rámeček pod síto, pod to se položil papír a pak se na plechovou desku rozetřela trocha tiskařské černi. Několikrát se po ní přejelo gumovým válečkem, aby na něm barva hezky rovnoměrně ulpěla, a pak se opatrně převálcovalo to síto v rámečku. Barva se pěkně protlačila přes tkaninu a blánu na papír a ejhle, stránka Minisina byla na světě. Hezky se to popisuje, ale až tak lehké to nebylo. Ta barva samozřejmě zase byla všude možně, pouštěla ještě hůř, než ta z těch kopíráků. A čitelnost? Zase nic moc, protože tentokrát kvalita tisku záležela na zručnosti písaře a na kvalitě psacího stroje. My jsme měli k dispozici takový skoro muzeální kousek, který měl typy už značné opotřebované, takže tu blánu moc neprorážely v důsledku čehož se v takových místech barvy nedostávalo. Takhle vytištěná stránka připomínala šifrovaný dopis, vynechaná místa bylo třeba si domýšlet. Přesto jsme u této techniky vydrželi až do roku 1949, kdy byl Junák znovu rozpuštěn.

Ještě vám dlužím vysvětlení, proč se náš časopis jmenoval Minisino. Za války to vědělo jen několik zasvěcených členů. Minisino totiž znamená v jednom z indiánských jazyků "mladý chlapec" tedy junák. Takže jsme si vlastně ve Čtrnáctce vydávali Junáka.

V obnovené Čtrnáctce po roce 1965 jsme si samozřejmě taky vydávali oddílový časopis, ale nejmenoval se Minisino, nýbrž TAMTAM. Důvod byl prostý, obnovila se nejen Čtrnáctka, ale i Jednačtyřicítka, takže právo vydávat Minisino připadlo Jednačtyřicítce. Technika tisku TamTamu byla zpočátku podobná těm prvním číslům Minisina, tisklo se taky hektografickou technikou, ale teď už ne z želatiny, ale na speciálním stroji, který dával až šedesát výtisků. Později, když se objevily první Xeroxy, tak jsme samozřejmě používali je. Byla to práce podstatně snažší, ale protože se to muselo dělat (zase tajně) v podniku, kam neměli kluci přístup, ztratili možnost se na tisku zúčastnit. Ta báječná, neopakovatelná atmosféra, ušmudlaní kluci, plná klubovna rozložených stránek, spousta legrace a radost z vlastní práce, to všechno zmizelo. Škoda.

Bidlo