První tábor

Psal se rok 1944, byla ještě válka a hitlerovské Německo se dosud roztahovalo v našich zemích a vykřikovalo jak vítězí na všech frontách. Ve skutečnosti mu ale už teklo do bot a to vytvářelo mezi Čechoslováky všeobecnou náladu očekávání brzkého konce války a osvobození. A tak se náš oddíl tedy Čtrnáctka KČT opět připravovala na tábor. Doufali jsme, že to tentokrát vyjde. Akela dojednal tábořiště na Želivce u Dolních Královic, a někdy od března jsme začali shánět táborové potřeby. Bylo to nesmírně obtížné, prakticky nic se nedalo koupit, takže jsme prosili rodiče a známé o zapůjčení stanů, kladiv, seker, pil a ostatních nezbytných tábornických potřeb, sbírali jsme staré hřebíky, které jsme v Ponorce pečlivě rovnali, aby se daly znovu použít. Taky jsme se pokoušeli přivydělat si na táborové výdaje, protože ani peněz nebylo na rozhazování. Jedna maminka nám přenechala část placené domácí práce, kterou vykonávala pro nějaký podnik. Práce spočívala v tom, že jsme lepili malé papírové sáčky a plnili přesně odváženým množstvím šmolky. Asi nevíte, co to byla šmolka. To byl takový jemný modrý prášek, který se používal při praní, aby se prádlo pěkně vybělilo. Tenkrát nebyly Persily, Azury, Tixy a já ne vím, jak se všechny ty prací zázraky dneska jmenují. Tak ta šmolka se vážila, plnila do slepených sáčků, ty se zalepovaly a balily do paklíků. Byla to docela prima týmová práce a samozřejmě se při ní užilo dost legrace. Stačilo třeba lehce fouknout na váhu, když tam byla šmolka a poblíž skloněná hlava. Hned jste nic nezpozorovali, ale měli jste vidět, jak dotyčný vypadal, když se doma namočil. Okamžitě dostal mrtvolný modrý nádech.

Prostě celé jaro jsme prožívali v atmosféře příprav na tábor. A bylo to fajn, nikdo z nás žádný skautský tábor nezažil, znali jsme ho jen z Foglarovy knížky "Hoši od Bobří řeky" a strašně jsme chtěli, aby vypadal taky tak. Takže jsme študovali různé příručky a hlavně snili o tom, jaké to bude, až zmizíme z dohledu přepečlivých maminek a starostlivých tatínků a jak to "na táboře bude prima i když je ti v noci zima" podle oblíbené písničky. Ale nebylo.

Znova zasáhla německá zvůle a tábor zase nebyl povolen. Bylo to k vzteku. Pak už se ale blýskalo na časy, Němci takticky zkracovali frontu až jí zkrátili k samému Berlínu. Přišlo Pražské květnové povstání, ve kterém si Čtrnáctka taky přiložila ruku k dílu a bylo po válce. Teď už nic nestálo v cestě, aby se konečně uskutečnil vysněný tábor. Jednačtyřicítka (ještě během pražského povstání jsme navázali na skautskou minulost oddílu) volně vydechla a s obrovským elánem jsme se pustili do příprav, na které jsme měli už jen asi měsíc času. Pokud jde o vybavení táborovými potřebami, vypadalo to podobně jako před rokem, protože hospodářská situace nebyla hned po válce o moc lepší. Ale všechno se poshánělo, v Ponorce uložilo do beden a už jsme čekali na den D.

Místní spořilovský řezník měl tehdy malý náklaďáček, takové hrkadlo a poskakovadlo, jaké možná znáte z filmu "Hej rup" Voskovce a Wericha. Dva tři silní muži naložili všechny naše poklady, náklaďáček zaškytal a zafuněl a už uháněl na Wilsonovo nádraží, kde na něj čekal zbytek oddílu. Na vedlejší koleji byl přistaven dobytčák, tedy nákladní vagón na přepravu kra viček a podobných zvířátek. Vypůjčeným koštětem jsme jakžtakž vyčistili podlahu a do venkovem vonícího vagónu jsme naložili táborové bedny, torny a naše maličkosti. Zasouvací dveře zůstaly otevřené, jen se do nich sklopila ta ková vodorovná tyč coby zábradlí. Dneska by to bylo proti všem nádražáckým předpisům, dneska by nám ani ten vagón vůbec nedali. Pak někdo vytáhl z KPZ kousek křídy a nakreslil na vagón oddílový znak a něco jako že jedeme na tábor. V určenou hodinu přijela postrková lokomotiva a připojila nás za osobní vlak směr Benešov, pak pán s červenou čepicí písknul, zvedl plácačku a huráááá! jedeme na tábor!!! Neskutečně nádhernou náladu jsme proměnili ve spoustu písniček, vtipů a taškařic. Jedeme, JEDEME, J E D E M E !!! Akela musel donekonečna opakovat, jaká že je ta louka, a jákáže je tam voda, a jakže budem dělat ty podsady a kterakže budeme vařit. Ale dočkej času jako husa klasu.

Konečně jsme bez úrazu (jak asi Akelovi spadl kámen ze srdce) dorazili do Královic. Tam čekal valníček s koněm. Naložili jsme bedny, torny jsme nahodili na záda a mašírovali jsme na tábořiště. Protože jsme hořeli nedočkavostí, zdála se nám cesta nekonečně dlouhá. Šli jsme kousek do kopce, pak zase dolů, a znova, kolem lihovaru, cestou mezi poli, až jsme konečně došli k lesu, kde se silnička svažovala dolů k řece Želivce. A u řeky nás čekala nádherná, čerstvě pokosená a voňavá louka. Složili jsme náklad, Akela vyplatil povozníka a nastoupili jsme na louku, abychom slavnostně oddílovým pokřikem zahájili tábor.

A nastal první pracovní den. Stranou jsme si postavili provizorní stanový tábor, a Akela s Bobem vytýčili táborový kruh, určili, kde která družina postaví své podsady, kde bude stát vůdcák, kde kuchyně, kde veledůležitá latrina, kde se udělá molo na umývání. A pak jsme šli do pily pro krajinky. Nebylo to daleko, kousíček proti proudu by lávka přes řeku a na druhé straně mlýn s pilou. Odtamtud jsme jako proud mravenců transportovali čerstvě nařezané krajinky. Následovalo kácení soušek a stromků, které nám hajný označil a základní materiál byl pohromadě. Snědli jsme něco ze zásob, které si každý pro první den vezl s sebou a plni dojmů a s napjatým očekáváním věcí příštích jsme za lehli do stanů.

Ráno nás polnice vytáhla ze stanů a po rozcvičce a snídani uvařené v kotlíku na ohništi začal nový den. Už včera dohodnuté dvojice "vyfasovaly" příděl krajinek, kulatiny a hřebíků a pustili jsme se do práce. Akela nás důrazně upozornil, že nesmíme ztratit ani jeden hřebík, protože louku kosil mlynář na krmení dobytka a když taková kravka hřebík sní, je strašný malér a mlynář by nás při nejmenším postřílel. Mým parťákem byl Aton, a střechu nad hlavou nám měl dělat Atonův stan. Bylo to áčko, které bylo šito pro menší postavy. Jenže já jsem měl tenkrát metr sedmdesát, takže mi asi deset centimetrů stanu chybělo. Krajinek nebylo moc, museli jsme se spokojit se sníženými podsadami, asi půlmetrovými. Práce šla celkem bez problémů rychle kupředu, rostly podsady, v nich postele z kulatiny a nakonec z tyčkoviny krovy, na které jsme napnuli stany. Jo napnuli někdo napnul, někomu stan plandal jako plachta na plachetnici a někomu se stan na krov vůbec nevešel. Takže nastalo za nejrůznějších poznámek posměváčků přestavování a upravování, ten kdo mávl rukou při vyměřování "vinglů" před zatloukáním rohových kůlů, ten měl práce nejvíc, protože boural celé dílo. Bob neúprosně trval na tom, že podsady mu sejí vypadat. Pak jsme udělali inventuru svých tělesných schránek, někde chyběl kousek uříznutého prstu, jinde přebýval otok na palci po pořádné ráně palicí, ale většinou jsme získali červenou barvu na připálených zádech, předzvěst neklidné noci.

Příští dny jsme trávili na "státních stavbách", tedy stavěli jsme kuchyni a hlavně táborová kamna. Skutečná táborová kamna, slepená pod Bobovým vedením z kamenů a hlíny. Dovezen byl jen rošt, několik plátů a pár metrů kouřových rour. Kameny nesměly být z řeky, protože ty se pak po rozpálení kamen chovají jako handgranáty a kamna se vám rozpadnou. Dobývali jsme je tady ve skále ve stráni nad táborem. Kolem dokončených kamen se potom shromáždil celý tábor a každý musel kamna poplivat, to aby dobře táhly. Plivali jsme zřejmě důkladně, protože kamna táhla jedna radost. A když kamna táhnou, a ráno voní nad táborem dřevěný kouř smíšený s vůní vařícího se kafe, a bosé nohy chladí rosa a lesem nad strání se prodírá ranní sluníčko, to je zážitek na který se nezapomíná. Ale abych se vrátil k budování státních staveb. Na táborovém náměstí jsme vztyčili vlajkový stožár. Byl ze syrového stromku, kterému jsme oloupali kůru, takže při zvedání klouzal v rukách a i "kleště" na zvedá ní, dva zkřížené kmínky, po něm sjížděly. Nicméně i to se povedlo a následující den už začínal ranním nástupem se vztyčením státní vlajky. Oddílová vlajka a družinové vlajky měly své místo ve stojánku pod stožárem. Před ním byl i špalek na zatínání sekery, symbolu začátku pracovního dne. Málem bych zapomněl, první státní stavbou byla latrina, příkop, nad ním bidýlko a kolem ohrádka z chvojí. První proto, že jinak by byl tábor obklopen nášlapnými minami neboli hřiby podpapíráky. Ještě zbývaly stavby druhého pořadí jako zásobák, sklípek, odpadová jáma, molo a konečně táborový kruh s ohništěm a sedátky. Samozřejmě nesměl chybět totem, výtvarné dílo a chlouba každého tábora. Ale tyhle stavby se už dělaly jako doplněk probíhajícího programu, plného her, soutěží, sbírání tábornických zkušeností a hltání nejrůznějších skautských vědomostí.

Příště vám popíšu nějaké střípky z táborového programu.

Bidlo