Táborový den

Bylo před šestou. Nový den se už dávno probudil, však v červenci jsou noci ještě krátké. Nad Želivkou se vznášel chladný mlžný opar. Širchán, který měl poslední hlídku, procházel táborem, deku přehozenou přes ramena a lehce pocvakával zubama. Pečlivě sledoval hodinky a úderem šesté odklusal do kuchyně, kde zatopil v kamnech, na kterých už stál připravený hrnec s vodou na ranní čaj. Chvíli postával u kamen, která začínala příjemně hřát, několikrát přiložil pár polínek a v půl sedmé šel vzdudit družinu, která dnes měla službu. Rádce v tichosti rozdělil úkoly, Sidiho s Tomem poslal do kuchyně, Zajíce a Jirku s vozíkem na nákup do Kralovic a Piráta štípat dříví pro kuchyň. Kuchaři přinesli ze zásobáku chleby, krájeli, mazali a rozkládali je na vydávačku. K nim připravili "papáky" (rovná se ešusy, ale tenkrát po válce jsme si zakázali používat jakýchkoli slov německého původu), do kterých se rozléval čaj (nebo mléko, káva - podle toho, co bylo na jídelním lístku).

Pár minut před sedmou vzdudil Širchán trubače Atona, který přesně v sedm vytroubil budíček a počítal do třinácti. Kdo do třinácti nevylezl ze stanu, jen tak v do trenýrkách a bos, měl smůlu, protože byl nemilosrdně vyplaven kbelíkem vody. Následoval běh a ostrá rozcvička. Nikomu nevadilo, že se bosýma nohama brodil chladnou rosou, v níž si máčel i břicho a záda při různých cvicích vleže. Byli jsme k sobě tvrdí, jak teď říkáte "drsňáci". Přesto, nebo snad právě proto, nikdo v táboře nechrchlal ani nekýchal, z táborové lékárničky postupně mizely pouze náplasti a obvazy na nešikovné prsty a odřeniny. Po rozcvičce a umývání v řece jsme naplnili kručící útroby a dali se do úklidů stanů. Kdo nechtěl, aby mu prohlídka udělala "letecký den" - tedy aby mu nepořádek vyházela před stan, dal si na úklidu záležet. Deky musely být na slamníku po vojensku srovnané, v tornách nesmělo být nic, co tam nepatří, zejména zbytky jídla a různé sladkosti, přitahující mravence, vosy a jiné nepříjemné spoluobyvatele. Úklid se bodoval, nejlepší stan dostal pro ten den vlaku čistoty, nejhorší vlaječku s krásně vypodobněným čuníkem.

Po prohlídce jsme oblékli táborový stejnokroj, ve všední den tričko s lilií a trenýrky, v neděli skautský kroj a nastoupili na táborové náměstí ke vztyčení vlajky a zahájení nového dne. Byly rozděleny služby a hlídky, vyhlášen denní program a pak se to rozjelo. Den byl nabit činností, nikdo se nenudil a na nějaké poflakování nebo zašíváni nebylo ani pomyšlení. Někdy byl program celotáborový, třeba výlet k Čertovým děrám nebo na Melechov, jindy měly družiny samostatný program, většinou zaměřený na drobné soutěže ve skautských dovednostech. Tak třeba lukostřelba. Myslím, že to byl Maugli, kdo měl na táboře opravdový luk, koupený ve sportovních potřebách a k němu pár dobrých šípů, s peříčky a ocelovými špičkami. Ze zkroucených slaměných provazců jsme vyrobili terč, opřeli ho o krajinku a napodobovali indiány. Střelba probíhala tak, že sem-tam nějaký šíp byl v terči, ale ostatní jsme dohledávali v trávě jak myslivci postřeleného kňoura. Žádný šíp se nesměl ztratit, byly vzácné a drahé, takže si jistě živě představíte, že jsme víc běhali po louce než stříleli. Přesto mezi námi vyrostli i takoví střelci, kteří se trefili i dvakrát za sebou. U mlýna byl jez a nad jezem byla v Želivce dostatečná hloubka na plavání. Tam se nacvičovala a plnila odborka plavání. Kromě skoku do vody a uplavání určené vzdálenosti musel kandidát umět taky zachránit tonoucího, což se pilně nacvičovalo, protože to zase není až tak snadné. Muselo se k tonoucímu šikovně připlavat tak, aby vás nemohl sevřít a taky utopit. Zkuste si to a uvidíte. Nakonec se všichni shodli na tom, že by bylo nejlepší chudáka tonoucího napřed pořádně utopit a pak ho vytáhnout. Jenže pozůstalí po tonoucím by z toho asi nadšení nebyli. Plnily se i odborky, které kladly značné nároky na fyzičku uchazeče. Třeba odborka dřevorubce. Kromě různých znalostí o lesních stromech musel uchazeč umět sám porazit, oklestit a rozřezat na polena docela slušný strom, tak asi 20 cm v průměru. A žádnou motorovou pilou, měl k tomu jen obyčejnou obloukovku, sekeru a klín. Takhle se to dneska už neumí, takhle to i profíci znají jen z kina. Takže několik zdatných hochů, jejichž svaly dokázaly utáhnout pilu, tenhle úkol splnilo. Pak přišla dvě vlčata, takoví dva čiperové, tenkrát asi jedenáctiletí, že by si to taky chtěli zkusit a že když jsou malí, že by to snad mohli dělat spolu. Vybrali jsme jim v lese soušku, takovou špejli, v průměru něco přes 5 cm a snad celý tábor přišel na čumendu. Hošíci se zaujetím nasliněným prstem zkoušeli odkud vane vítr a kam tedy "strom" položit, pak nařízli strom z protilehlé strany, sekerkou vysekli klínek, načež nařízli z druhé strany a do zářezu zaráželi ocelový klín, že aby se strom naklonil a padl. Pak to začalo křupat, kluci odhodili sekeru a s vyvalenýma očima plnýma strachu prchali pryč, samozřejmě na tu stranu, kam to padalo, protože strom nedbal jejich příkazu a padal si kam chtěl. Nakonec to dobře dopadlo, protože Tom přiskočil a jednou rukou stromek zachytil a položil na zem. Hrdinové si vysloužili dřevěný metál, který jim byl u večerního nástupu slavnostně udělen.

Jednou Akela při nástupu oznámil, že jdeme do Zahrádek k jednomu sedlákovi pomáhat při žních. Obilí bylo vyzrálé, počasí nádherné a bylo na čase to sklidit. Žně v té době vypadaly tak, že se kosilo buď ručně kosou (drobní zemědělci), nebo pomocí techniky. Technika byla různá, podle velikosti statku a majetnosti sedláka. Ten náš zakoupil tehdy nejvyspělejší techniku, nazvanou samovaz. To byl stroj, který, tažen párem koní, kosil obilí, pokosené svazoval do snopů, které pokládal za sebou na zem. Snopy se pak ručně snášely a skládaly do panáků. V každém panáků jich bylo osm a devátý se pokládal nahoru jako čepice, která držela celou formaci pohromadě a kryla klasy před deštěm. Panáci zůstávaly pár dní na poli, aby proschly a pak byly svezeny do stodoly. Náš úkol tehdy byl jít za tím samovazem a snášet snopy, starší z nás pak stavěli panáky. Tedy takhle to mělo vypadat. Skutečnost byla poněkud jiná. Přišli jsme na pole a především jsme od selky dostali každý pořádný krajíc chleba se sádlem a hrnek bílého kafe. Než jsme to snědli, obsekali dva ženci kosou ouvratě, kde to strojem nejde a pak přijel sedlák se samovazem. Mašina svítila novotou, sedlák pyšně seděl na sedátku a pobízel koně. Po krátké, ale vzrušené poradě připravili mašinu k práci na poli a jde se na to. Sedlák práskl bičem, stroj se s rachotem rozjel, obilí padalo na plachtu, jelo nahoru, tam se smotalo do snopu, převázalo provazem a spadlo na zem. Nádhera, první snop byl na světě. Kluci se ho zmocnili, odnesli na určené místo a čekali na další. Ze stroje vypadly ještě asi čtyři snopy , pak hrst nesvázaného obilí, ještě jedna, načež celá paráda skončila. Sedlák zaklel, zastavil, a jal se študovat, čímže to asi je. Asi po půlhodině mudrování přišli na to, že se jim nějak zasekl provaz, který má snopy svazovat. A jelo se dál. Dalších pár snopů, a stop. Něco se zašprajclo, nejelo to ani dopředu, ani dozadu. A zase mudrování a radění a vymejšlení, co že jako a proč. Nakonec to byla tráva, která se omotala kolem nějakého ozubeného kolečka a to se odmítalo točit. Čas utíkal, selka přinesla na pole další svačinu a lán obilí se dál vlnil ve větru. Na konci pole stály dva panáci, výsledek usilovné polodenní práce. Sedlák se ještě párkrát rozjel, výsledek byl obdobný jako předtím. Nakonec oznámil, že se "ta tráva tento do těch koleček" a že končí a že nám děkuje a šli jsme do tábora. Jak to s obilím dopadlo nevíme, víckrát už jsme na brigádu pozváni nebyli.

Ale abych se vrátil k životu v táboře. Oběd býval - nebo vlastně měl být ve 12 hodin. Vyjímečně se stávalo, že byl, ale většinou měl zpoždění, někdy menší, jindy větší. Menší jsme tolerovali, za velké zpoždění byli obvykle kuchaři naházeni do Želivky. Stejně to byl úspěch, že vůbec nějaké obědy byly a že se dali požívat. Mimo Akely (55 let) a Boba (18 let) jsme žádné dospěláky na táboře neměli. Ti dva ale měli plné ruce práce s programem a tak jsme vařili sami. Bez zkušeností, podle kuchařky. Každá maminka vám potvrdí, že vařit pro 25 dětí není legrace ani pro zkušenou kuchařku. A tak klobouk dolů, co se uvařilo, to se snědlo, i když někdy tvar a chuť neodpovídala názvu jídla na jídelníčku. Ale jak plynul čas, rodili se mezi námi skuteční mistři kuchaři, takový Boy nebo Maugli - ti by mohli od minuty vařit v Alkronu. Po obědě byl polední klid, čas na odpočinek, psaní dopisů, deníčků a jiných klidných aktivit. Jeho délka byla závislá na tom, kdy skončil oběd, takže někdy polední klid odpadl.

V odpoledním programu převládaly sportovní akce, kdy jsme bičovali své tělo k neuvěřitelným výkonům dva metry dvacet ve skoku do dálky a osmdesát centimetrů ve skoku vysokém, nebo jsme soutěžili v přenášení břemen - pěkně těžkých metrových polen - do stráně a zpátky. Zpravidla to bylo doprovázeno klouzáním a padáním s následným převálcováním upuštěným polenem. Nebo zkusili jste běžet se lžicí plnou vody, vloženou držátkem do pusy a donést do cíle aspoň pár kapek? Ještě zábavnější byl běh dvojic tak, že měli mezi svými čely krabičku od zápalek. Často to končilo tak, že krabička vypadla a maníci narazili čelo na čelo, někdy i s následným vytvořením boule.

Den rychle ubíhal, po večeři byl večerní nástup s vyhodnocením dne, rozdělením bodů za výsledky v soutěžích, rozdáním došlé pošty a po sejmutí vlajky zbylo několik chvilek na posezení v jídelně s volnou zábavou, většinou zpěvem a povídáním. V devět byla odtroubena večerka, každý padl na postel a usnul spánkem spravedlivých.

Takové a jiné zábavy, legrácky i poučení přinášel táborový život den za dnem, však ti z vás, kteří máte nějaký tábor za sebou, to znáte. Byly ale i takové dny, které se z tohoto pořádku vyjímaly, dny, které byly pro oddíl svátkem. To tenkrát, když se chystal táborák, což bylo každou sobotu a protože naše tábory trvaly měsíc, byly tedy ty táboráky nejméně čtyři.

Ale o tom zas až příště.

Bidlo