Táborový oheň

V tom nádherném roce 1945, roce osvobození a smělých plánů do budoucna, jsme byli bezstarostní kluci a největší problémy, které nás tížily byly, jestli půjdu zítra k tabuli nebo jestli jsem nezbabral písemku. Na táboře tyhle problémy odpadly a nahradily je jiné, třeba jestli se nám podaří vyhrát boj o poklad, nebo jestli včas uvaříme oběd. Takže jsme neměli valný důvod se něčím rmoutit a nad něčím mudrovat. Nejvýš jsme měli v noci vztek, že nám bylo zima, když jsme vlezli pod deku v rozmáčených teplákách, které jsme si večer neopatrně urousali v rose. Takže vcelku byl život v táboře radostný a v pohodě. Přesto byly chvíle, kdy jsme zvážněli a cítili závažnost událostí. Byly to slavnostní táborové ohně, při nichž se křtili nováčkové, skládal junácký slib, nebo udělovala tři orlí pera.

Jak slavnostní oheň vypadal? Především to nebyl žádný buřťák. V Jednačtyřicítce i ve Čtrnáctce jsme měli oheň v posvátné úctě. Proč? Jen si zkuste vzpomenout, co člověk dovede, aniž by to odkoukal od některých jiných tvorů tohoto světa? Staví si obydlí, kam nefouká a neprší? To umí třeba datel a řada jiných ptáků, a třeba i krtek a křeček. Staví visuté mosty? ale to umí i pavouk, nebo pěstuje potraviny? to přece umějí někteří mravenci, staví přehrady? to umí i bobr, plachtí ve vzduchu? jen se podívejte na orla nebo racka, používá nástroje? to umí i šimpanz. Ale rozdělat a používat oheň? to tedy umí jen člověk a všechny další dovednosti mu umožnilo právě používání ohně. Takže oheň je právě to, co od pravěku odlišuje člověka od ostatních stvoření a co mu umožnilo rozvoj až do dnešní podoby. Proto si oheň zaslouží naší úctu.

Náš skautský táborový oheň byl určitým rituálem. Akela určil ohnivce. Ohnivec byla čestná funkce a Akela ji svěřil obvykle tomu, kdo měl v té době nějaké vyjímečné zásluhy. Povinností ohnivce bylo připravit ohniště, zásobu dřeva a faguli, kterou se oheň zapaloval. Nikdo jiný nesměl do ohně přikládat nebo cokoli vhazovat. Dřevo si vybíral dobře vyschlé, aby nekouřilo a aby z něho nevystřelovaly oharky. Uprostřed ohniště postavil pagodu, to jistě znáte, na dno dal suché jehličí s březovou kůrou. Připravil si faguli, což je dřevěná tyčka, omotaná suchou chvojí a pokapaná smolou. V přípravě mu obvykle pomáhala jeho družina. Kolem ohniště byl několik kroků široký volný prostor, na jeho obvodu do kruhu seřazená sedátka, každým táborníkem vlastnoručně vyrobená. V čele stál totem, vytesaný ze silnějšího kmene a zpodobňující symboly družinových zvířat. Před totemem bylo masivní vůdcovské křeslo. (Totem i křeslo byly po táboře převezeny do Prahy a zdobily klubovnu). Prostor mezi sedátky a ohništěm byl tabu, kam po zapálení ohně nesměl mimo ohnivce bez vyzvání nikdo vstoupit a kde jsme se směli pohybovat jen čelem k ohni. Ke slavnostnímu táboráku jsme nastupovali ve skautském kroji. Akela vyzval ohnivce, aby zažehnul oheň. Ten vložil zapálenou faguli do otvoru v pagodě a čekal, až se vznítí uvnitř připravené drobné palivo. Když už bylo zřejmé, že je všechno v pořádku a oheň se rozhoří, ustoupil a Akela několika slovy zahájil táborák. Potom jsme zazpívali "Červená se line záře" a usedli na svá sedátka. Zazpívali jsme ještě několik, obvykle vážnějších písní. Mezitím se oheň pořádně rozhořel. A byl tu čas na slavnostní akt. Tak třeba skautský slib. Dodnes si zřetelně pamatuji, jak jsem skládal svůj slib. Vedle Akelova křesla na březovém stolečku ležela Svojsíkova kniha "Základy junáctví" a ve stojanu státní a oddílová vlajka. To byly symboly, na které jsme slibovali. Akela mě vyzval, abych předstoupil a přednesl slova slibu. Potom mi připnul na košili slibový odznak a od té chvíle jsem přestal být nováčkem a stal jsem se skautem. Protože to byl po osvobození první slibový táborák, bylo nás slibujících hodně. Brali jsme svůj slib velmi vážně, skautský slib zavazuje doživotně. Pak Akela ukončil slavnostní část ohně a přišla na řadu zábava. Zpívali jsme, předváděli své "výstupy", což byly předem nacvičené drobné veselé scénky, nebo jsme vyprávěli vtipy. To už se údolí otřásalo smíchem. Když už se blížilo k půlnoci, ukončil Akela oheň, všichni jsme povstali, podali si křížem ruce, čímž jsme se spojili do gilwerského kruhu přátelství a zazpívali jsme skautskou večerku. Zpívala se třikrát, pokaždé slaběji a nakonec jenom brumendo. Pak se kruhem poslal stisk ruky a táborák skončil.

Odešli jsme do stanů, ale u dohořívajícího ohně směli zůstat ti, kdo byli aktéry slavnostního táboráku. To byla velmi působivá část večera. V naprostém tichu jsme pozorovali žhnoucí uhlíky a tu a tam probleskující plamínky. Co všechno při tom probíhá hlavou, to pochopí jen ten, kdo to sám prožil. Bylo to něco jako meditace, od které mohl každý beze slova odejít nebo zůstat až do úplného vyhasnutí ohně.

Bidlo