10. 3. - Mariánský příkop

Omluvte prosím sníženou kvalitu fotografií - Dopravní podnik špatně nasvítil scénu :-))

Start a Motorlet se drží na nádherném posledním místěNěkdy bylo na schodech plno, jindy prázdno.Tak tohle byla tedy akce při které jsme si opravdu šáhli na dno svých sil. Mylun ze Skasapy vymyslel, že by vlastně nebylo špatné zkusit, zda se dá setoupit na dno Mariánského příkopu na suchu. A šli jsme do toho. Tedy rozmysleli jsme se skoro pozdě, ale ještě jsme se vešli a Mylun i my byli rádi. Stejně nakonec bylo místo 9 posádek pouze 6.

Cílem akce bylo - jak již lze vyčíst z textu o něco výše vyzkoušet sestup do Mariánského příkopu pomocí eskalátorů ve stanici metra Náměstí Míru. Mariánský příkop leží v Pacifickém oceánu a je to nejhlubší místo planety (hloubka 11 034m). První posádce, která tohoto místa skoro dosáhla se to povedlo 23. 1. 1960 a jejich sestup trval 4hodiny 48minut a výstup 3hodiny 17minut. Výškový rozdíl eskalátorů na Náměstí Míru je 43,6m a celkový počet sestupů a výstupů nutných k dosažení dna a posléze opět hladiny byl stanoven na 253 plus nějaké drobné. Ty drobné jsme měli dohnat na pevném schodišti směrem do Francouzské ulice. Celou dobu bylo samozřejmně nutné mít nasazeny potápěčské brýle (alespoň okolo hlavy), aby se člověk neutopil. Při dosažení hloubky 6000m bylo zapotřebí rozsvítit baterku - přeci jenom už začíná být špatně vidět.

No a jak to dopadlo? V sobotu jsme se sešli v 6hodin na Náměstí Míru (alespoň jsem zjistil, že to není až tak nekřesťanská hodina). Já, Ájík, Drbža a Skasapa. Akorát Zajíc nám chyběl a nepovedlo se nám ho sehnat ani pomocí všemožných telefonních čísel, na kterých by se mohl vyskytovat. Tímto se omlouváme všem, které jsme tak brzo ráno probudili. A tak jsme o půl sedmé startovali ve třech. Ostatně jedna posádka na tom byla podobně. Co bylo super, byla jedna věc - bylo nádherný počasí, což jsme v metru ocenili.

Drbža zahajujeSkasapáci jedou v klidu - je to hraPrvních pár sjezdů a výjezdů bylo v pohodě, ale už po chvíli začala námaha působit a museli jsme se začít trochu mírnit. Přibližně o půl osmé dorazil Zajíc a na mně dolehla krize (to jsem pochopil, že takhle poránu by měl být člověk opravdu spíše v posteli). Naštěstí to za chvíli odeznělo a mohli jsme se opět věnovat našemu boji. Pomalu, ale jistě jsme získavali náskok nad všemi posádkami, nad některými rychleji, nad jinými pomaleji. Ale dařilo se.

V devět už to bylo krušné, zvláště když si člověk uvědomil, jak dlouho už běhá. Ale mělo to i své slunné stránky a to když jsme provedli přepočet doby nutné ke splnění úkolu. Zatímco ve středu před akcí jsme to odhadli do půlnoci a budeme mít co dělat, teď to již vypadalo lépe. Do čtyř. Stejně hrozná představa. Ale jezdili jsme dál.

Lidí přibývalo, někteří uhýbali ochotně a zajímali se o tuto akci, jiní byli neteční a neuhýbali a pak byli i nevrlí lidé, třeba jako ta starší paní, kteří tvrdili, že tady není žádné závodiště, či že bychom měli zaplatit opravu eskalátorů. Kolikrát jsme použili zárračné slůvko Zdovolením radši nepočítám.

Únava na nás doléhá, Ájík už se ani neusmíváJedna z posledních jízd Zajíce - skoro se zabil o schod :-)Jedenáctá hodina a bylo jasno - nejpozději v půl třetí musíme skončit (ostatně čeká nás doma oběd). A tak se jezdilo dále. Tempo zůstávalo stejné, odhadem necelé dvě minuty na sjezd i výjezd. Zapínáme baterky - lidé nechápou ještě více. Blíží se druhá hodina a začínáme mít jistotu, že čas splníme. Máme značný náskok. Máme značně znavené nohy. Je to makačka. Dvanáct minut po druhé se noříme naposledy. Konečně to vyšlo na mně. Kluci už dobyli dna několika oceánů, akorát já nic. Tentokráte je to moje. Čtrnáct minut po druhé a je to tady - vynořujeme se na hladinu. Hurá - zvítězili jsme.

Jediné co kazilo Zajícovi náladu bylo, že druhá posádka, která doběhla za námi byla pouze tříčlenná a měli to tedy těžší. Nicméně díky rozdílu dvaceti minut jsme měli šanci, že by vítězství bylo stejně naše.

Poslední jízda díky které jsme se vynořili na hladinu.Teď ještě rychle nahoru po pevných schodechOdjíždíme domů a máme co dělat, abychom se udrželi na nohou, které rychle ztuhly. Vítězství nás hřeje, v tašce táhneme vítězný pohár made by Mylun, který jasně znázorňuje zemské desky, u kterých se nachází Mariánský příkop. Díky bohu, že příští rok nic podobného Mylun neplánuje - jednou to stačilo, neboť víme, že to jde zvládnout.

A jak to nakonec dopadlo? Celková doba nutná k sestoupení na dno a opětovnému vytoupání na hladinu činila 7hodin 44minut, u přírodního příkopu to bylo 8hodin 5minut. Jsme lepší, je vidět, že technika jde kupředu.

Průměrná doba nutná k provedení jednoho sestupu a výstupu činila 1minutu a 50vteřin. Za celou dobu jsme absolvovali po eskamátorech 44 123m a dalších přibližně 25 300m při zapisování výsledků do tabulky a pochůzek mezi výstupy a sestupy. Suma sumárum necelých 70km, což znamená skoro 17,5km na osobu. Průměrná rychlost (hlavně díky eskalátorům) tedy činila skoro 9km/h. Báječné.

Cíl - akorát na cílovou pásku Mylun zapomnělZajíc šťastnej jako blechaA poslední věta? Opět se projevilo, že Motorlet shromažďuje nejlepší lidi i díky tomu mohl zvítězit metodou Start - Cíl, pro počítačové odborníky též LIFO.


Ájík zničenej Mylun vyfešákovanej A konečně zasloužený pohár


Nahoru Tuto stránku navrhl Martin Humpolec, ICQ: 102664876, adresa nástupnické organizace: http://SKZlichov.cz